tma je ve skutečnosti nepřítomnost světla

Můj pokoj - satira

16. 4. 2011 11:05

Popis mého pokoje

Můj pokoj. To je tak krásné materialistické pojmenování. A je doopravdy můj? To zní tak příjemně. A fakt je můj?  To se totiž poslouchá tak krásně. To se mi líbí.
Ta místnost, o které má být řeč a kterou mám na mysli, je vlastně kus pozemku ohraničený ze všech čtyř stran, zdola i shora. S výhledem na východ. Jak je krásné probouzet se každý víkend s myšlenkou, že mě nebudí nějaký budík, ale že mě probouzí Jitřenka, tak jako ve filmu Mrazík.
Je to tedy prostor o přibližných rozměrech tři krát šest metrů. Při otevření dveří (pokud nepůjdete oknem) vás na první pohled praští do očí dominantní, uprostřed místnosti umístěná, postel. Ta je moje. Tam nikdo nesmí. Na podlaze je drahý perský koberec, ale protože ve svém pokoji v létě i v zimě chodím v botech, jeho cena je asi tak velká jako prázdné cédéčko. Chudák. Táta mi ho dal k narozeninám. Byl to opravdu neobvyklý dárek. (Nu což, dárek jako dárek a darovanému koni nemáš na zuby hledět.) Na tom perském koberci vás možná ještě zaujme jedna zvlášnost. Ten bordel. Jsem tak schopný člověk, že jako jediný v celé naší rodině se dokážu orientovat ve všech věcech, které mám na zemi i ve skříních. To ale není vše, totiž jako jediný se dokážu v pokoji i pohybovat (takže vám bude muset stačit pohled od dveří-dál se nedostanete).
Vedle postele stojí stůl. Na stoje mi i občas chrčí počítač. Toho taky lituji. Tolik sprostých slov už slyšel ode mně. Ale všechna si taky zasloužil. To, že neumí vypálit DVD za jednu minutu, tak za to já fakt nemůžu. To, že mi film stahuje dlouhých deset minut, tak za to taky nemůžu. Nejhorší je, že když ho zapnu, tak čekám celých (a fakt dlouhých) dvacet sekund, než mi najede operační systém. To je doba! (Za těch dlouhých a nikdy nekončících dvacet sekund člověk stihne říct hodně slov, obzvláště pak v agresivitě). Mám i další výtky vůči počítači, to ale sem už nepatří.
Stůl má v lévé části zásuvky. Celkem tři. Tam mám časem zašlé a hodně zaprášené učebnice. (do školy chodím jen s tužkou, papírem, občanských průkazem, penězi a svačinou) Učebnice nepoužívám. Nevím k čemu by mi mohli být dobré. Vždyť ani nevím, jak se v nich co hledá. Ale jejich tam dost.
U toho stolu sedím na židli. Není to sice židle za dvacet tisíc (nenám židli "top manažera"), ale tahle mi vyhovuje. Vejdou se totiž na ni kalhoty, bunda, košile, mikina, oteplováky (ty tam mám už do zimy), tričko a nějaké další hadry. Na co je mít ve skříni? Když je můžu mít hned po ruce.
Pod židlý se obvykle válejí (někdy tři a občas i pět) páry ponožek. K jednomu páru ponožek přičtěte slipy a máte úplnou představu o té kupičce pod židlí. Proč je tam mám? Je zbytečné je nosit každý den do prádelníku na špinavené věci, tak jako to dělá moje  milovaná sestra Agáta. Já si dám věci v klidu každý pátek rovnou do pračky a mamka to hned vypere. Tolik práce navíc, to po mně nemůžete chtít!
Jen několik sáhů od pracovního stolu je špatně umístěna krásná a prázdná vestavěná skříň. Mám v ní věci jen na plavání a cestovní bágly. Já jsem tátovi říkal, že ji neupotřebím, že za ty peníze by mi mohl raději koupit grafickou kartu do PC, ale on na mě nedal, a tak zeje prázdnotou.
To se už dostáváme ke dveřím. Ty z druhé strany (tu nevidíte) používám jako věšák na župan a deštníky. Ani jedno nepoužívám. Mám to tam, jen abych na dveřích neviděl ten pitomej plakát Lunetiku, který mi tam z nenávisti nalepila moje milovaná sestra Agáta. Je mi líto té barvy (když bych ho odlepil, ta izolepa by odlepila i kus barvy dveří-to by nevypadalo dobře). A dostáváme se na levou stěnu. Dominantou této stěny není, jak by se na první pohled dalo očekávat, plakát Ramštajnů, nýbrž, a to si vyprošuji, flek od mnou prvního zabitého komára v levé spodní části nad topením. Tento červený flek mi dodává sílu při hraní drastických her. Zabíjet není těžké, stačí mít důvod. Jinak je celá zeď prázdná.
Dál, na tuto zeď navazující zeď, je východní strana. Tady se rád dívám na silnici. Máme barák přímo nad přechodem přes silnici, kde se minulý rok staly tři smrtelné nehody. Vždy přejelo nějaké auto chodce. To vám byla pěkná podívaná (jednu nehodu jsem totiž viděl na vlastní oči, proto se stále více a více dívám z toho okna-to aby mi příští přejetí chodce už neuniklo).
Mám plastové okno. To je asi tak to jediné, co mi táta v minulém roce dokázal na můj podnět udělat dle mého přání. Jinak vše ostatní zmršil. Tak třeba ta polička nad mým pracovním stolem (o té se ještě zmíním). Udělal ji bez mé asistence (chtěl jsem mu nakreslit, kam přesně ji chci). Samozdřejmě, že mi ji dal o 5 cm vedle, takže teď ze židle došáhnu jen na prvních šest cédéček (nebo DVD), a abych došáhl na to sedmé, to musím vstát. To mě dokáže vytočit.
Před oknem mám závěs (možná je to záclona-v tom rozdíl nevidím) maskáčové barvy. Takže když plný očekávání sleduji z okna silnici, nikdo mě nemůže vidět. Jsem dokonale skrytý. Okno je bez páček na otvírání. V otvírání vidím otravování se s čistým a vydýchaným vzduchem. V tom nevidím rozdíl (to asi proto, že pořád žiji a jsem zdráv). Je mi uplně jedno, jaký je zápach cítit z mého pokoje, protože ten pokoj je můj a ničí jiný. Do toho, co mám v pokoji mi nemá nikdo co mluvit. Na tuhle intonaci minule krutě doplatila moje milovaná sestra Agáta...
Když mi řekla, abych trochu ztišil Ramštajny, musel jsem ji zmlátit, protože je to moje hudba a nikdo mi nebude říkat, jak moc ji nesnáší a jak moc jí ruší při nějakém bezvýznamném učení.
Táta mi dal rozhřešení, že prý bych neměl být tak krutý vůči své rodině.
Když se pak za tři týdny vrátila celá zafáčovaná z nemocnice, omluvil jsem se jí. Ale víc po mě táta žádat nemohl. A tak jsem si Ramštajny poslouchal dál a moje milovaná sestra Agáta dál mlčela. Snad jí táta domluvil, že mě nená rušit při relaxaci (tu mám 24 hodin denně).
A teď bych se vrátil k té poličce, kterou táta tak dokonale zvrtal. Je hnusná (mých 390 cédéček a 739 DVD nocičů se tam fakt nevejde). Takže plní jen poloviční funkci. Mám na ni všech šest stále do počítače zapojených externích disků. Těch 280 cédéček, které jsou vyskládáné do tří "mrakodrapů", mi dělá starosti. Dát si je do vestavěné kříně fakt nechci, ta je totiž až na kraji místnosti. Takže ostatní datové nosiče si v klidu leží na tom zabláceném perském koberci.
Svůj pokoj miluji. Nikdo mi v něm nerozkazuje, nikdo mi do něj nechodí. Naposledy v něm byl táta před rokem. Miluji ten zápach cigaret, který se z mého pokoje pomalu ale jistě line do celého baráku (nemám na mysli byt, ale barák. Ten má 25 bytů.) Takže když jedu výtahem dom, vždy bezpečně poznám byt a svůj pokoj.
V domácnosti se mnou žije táta, moje milované sestra Agáta (která na mě už rok nepromluvila, to se asi ponaučila z toho výprasku ode mně.) a ještě opomenutá matka.
Je mi 23 let, studuji Odborné učiliště v Praze, dlouletý obor-uklízeč/uklízečka, sedmým rokem. Jsem spokojený člověk (to asi tím pokojem a kapesným).



Zobrazeno 1043×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková